Pagina:Dell'Eneide stroffoggiá in zeneise (f. 1-37).djvu/69

Da Wikivivàgna

160
Giulio tò Nievo (ri óeggi dra mé testa)
Vèn da sò Puoére à ra Citté chiamaóu:
Obbediente à ro partí o se allesta,
Che da Dido l'è fuóe da muóeo bramaóu.
De duoín sarvé da fuóego, e da tempesta
Pe ra Reginna andá o ne dè cormaóu:
Mi ghe farò vegní suóenno gratioso,
Per portáro in Citera, ò Idalio ascoso.

161
E perche nò sé questo manifesto,
Nì o posse da nissun muoé ésse sacciúo:
Questa nuóette ti finzeré ro gesto
De Giulio, chi è da tì ben conosciúo.
Dido te abbrazzerà: ti abbrazza lesto:
Se a te fà brindis, rendighe o salúo;
Se a te baxa, rebaxa; e dro tò fuóego
Fàll'arde sì, che ciù a nò truóeve luóego.

162
Subito che ra Muóere o l'havè odío,
A servíra o fuoì pronto; e baldanzoso
Re are o depose, e lasciaóu d'ésse un Dio,
O comparì un Giulietto gratioso.
Lié fè vegní de sensi sì stordío
Giulio, che o restà tutto dormiggioso:
Intro grembo ben fíto a l'acciattà,
E in Idalio intra Persa a ro portà.